Krajinou

Po letech zpět. Tady, právě teď na tomto místě. Ve světě nul i jedniček, pocitově ve svém prostoru, jakkoliv jen propůjčeném právě na tento okamžik a pár dalších chvil. Rozechvělými prsty běhat po písmencích se zdá být dalece cizí. Zapomínám.

Volání bez vysvětlení. A hledání smyslu, toho se naopak nelze zbavit ani nyní, ani jindy.

Krajinou. Na chvíli jenom být, na chvíli nebýt, nechat rozpustit. Krajinou duše, skal, dramat oblohy i propastí, borůvčí a jeřabin. Jemného mechu, drsné neúprosnosti cyklů počasí. Odvažuji se po dlouhé době pohlédnout opět do zrcadla. Dovnitř. 

Putování jako proces, který nelze jednoduše obalamutit, ovlivnit, hacknout, bezbolestně obejít. Odejít. Putování jako oblaka plynoucí s tak elegantní lehkostí, až je s podivem, bouřku jaké síly dokáží spustit. Neptám se, na nic nelze, neodvažuji se, naslouchám a přijímám, co přichází zvnějšku a rezonuje v hlubinách uvnitř. Malý ekosystém v nekonečném světě, a přece jedna nit. Ta neviditelná. Něžná přediva předků, s láskou sešitá v místech trhlin generací, plynutím času rozfoukaná jako chmýří pampelišky k těm, kdo teprve přicházejí, všem, kdo přijdou po nás a po nich. Neznámým budoucím. 

Pláču nad rozkoly, taky kvůli lidské ješitnosti a tomu nejcitlivějšímu: zrazení z nepochopení, neporozumění, odcizení blízkosti. Blízkými neznámými, těmi nevzdálenějšími. V očích pád hlubinnou tmou. Ta bolest vyhřezává dovnitř. Krev v chmýří jehličí.

Černé jezero – už zase! – odráží stav duší, mraky jako tuláci putující v mlze, rozlitou tuší kreslí po hladině. Mám sílu tvoji tíhu nést? Husté, zvlněné rákosí, neklid; skoro vykřiknu, překvapivě hebký písek, když poprvé proseje se mezi prsty. 

sloužíme malou lesní mši

za cestu, která nemá cíl

za černý rubáš černé tmy

prošitý bílým stehem hvězd

Ale také: pocity lehkosti, volání, rozpuštění, vnitřní svobody, propady do smutku, žalu, po odchodech, nagori, nostalgie z pomíjivosti, odcházení známých vůni a barev, loučení a rozcházení. Slova jako pasti. Opouštění bezpečí, něčeho tak důvěrně známého, samozřejmého. Nádech. Uvolnění, že vše plyne, nic netrvá. Žij, říká Mary Oliver, a já vím, že mohu. Že k tomu mohu sesbírat znovu sílu i odvahu. 

Chvíle tichého rytmu chůze mezi skalami, krok, nášlap, dopad. Krok. Dýchej. Pocit znovu-nalézání rozbitých střepů na lesní cestě, upevnění vlastní hodnoty, opřít se o to, že můžu. Sebe-vědomí, zvláštní stav nehybné přítomnosti v krajině, kdy se vše jakoby spojí, na záblesk okamžiku dává smysl a vše se upokojí. Pomíjivě hbitý jako aurora borealis, nezachytitelný. 

A pak ta pevná jemnost. I o tu se lze opřít? Opatrně, ať se jí nezalkneš, šeptá les, našlapuj zlehka do písku v posypce šišek borovic, právě taková je. Odhodlání v odstupu, milost a tíže, reminiscence na Simone Weil, její svobodu v bytí, nezištnost v činech, nezkalená pozornost. Oblaka se mezitím toulají mnou, putujeme uvnitř nás samých a břímě na bedrech se proměňuje v dusná mračna nebo načechrané obláčky. My jsme ony, ony v nás. Krajina duše.

Jak nalézat sebe samu v odrazech druhých? Ptáš se. 

Vůně mleté kávy, drn drn, rytmus otáčení kafemlýnku, drn, drn, iluze bezpečí a svobody, drn drn, ne však, chceme-li jí věřit natolik, že se stane autentickou. Drn, drn. Zastavíme někdy točit kličkou, když život nečeká? Nevím, dál – 

Neukotvenost navzdory celtě se stanovými kolíky v zemi. A nakonec to nevyhnutelné – téma pomíjivosti. Bouřkové mraky nad zříceninou kostela uprostřed noci, neznámé kroky, tmou, rychle. Ihned. Valí se. Naléhavost. Kotvi se, rozezní v uších, máš oheň a zemi. Oheň a hvězdy. 

Nerozumím ničemu a pokličku odkrývám pomalu, neochotně, zůstávám ve střehu. Stejně mě dostane, ale odjinud a ze zálohy. Ve zmínce. V hroudě obrostlé mechem a zasypané jehličím. V obrazech rozeklané jizvy, ve zmínce o loučení. Slzy hojí, jen se vyplač, nech je padat. 

Myslím na Jendu a jeho odchod. “Chci zkusit, jaké je moci odejít, když je to těžké.” Čím prošel? Nevím, nedozvím se to, nezáleží na tom, zda vím. Nikdy se nenaučíme číst knihy myšlenkových obrazů jiných, kreslených popelem do vypálených cihel. Nejde to.

* poznámka: pasáže kurzívou v textu z písně Malá lesní mše písničkáře Cermaque.