zdánlivé

Míjíme zastávku se slibným názvem nekonečna: Ocean Terminal. Magnetizující, tak přitažlivá. Představa, že nastoupím na zaoceánský parník a zmizím za obzorem dní.

…

Uvědomuji si, že v době uspěchanosti by bylo mnohem příhodnější a vůči čtenářstvu ohleduplnější psát stručně, k věci a ryze prakticky. Odkud a kam jsme cestovaly, kolik to stálo, kde jsme se ubytovaly. Jak vyřešit cestovní rýmu či rozlámanost. Snažím se, ale zjišťuji, že takto psát neumím. Nemějte mi to za zlé; zkrátka, píšu nejspíš sama pro sebe, a to tak, jak myšlenky dovolí.

…

Přes tenká jednoskla, která sotva ve skotském počasí ještě drží ve svým rámech, vidíme dvojici. Stále ještě spíše mladší ženu s hlubokými kruhy pod očima s asi tříletou rozcuchanou holčičkou mandlových očí a skořicové pleti. Obě zachumlané kostkovaným plédem tlumených barev na gauči, v klíně misku s nejobyčejnějšími těstovinami a červenou omáčkou. Smějí se něčemu velice banálnímu. Před nimi televize s barevným, hlasitým dětským seriálem.

Jeden by řekl, že takto u nich doma vypadá ten nejběžnější večer.

Nic přitom není vzdálenější pravdě.

Večery posledních roků jim ukradla únava z práce, z neexistujícího a nefunkčního konceptu slaďování, ze snah to (ať už se tím myslí cokoli) zvládnout. Naivní a drzá představa, že to lze. A také z toxicity, která dusí zevnitř, ale nelze o ní nahlas smysluplně vyprávět.

…

Je 23:03. Táhle kníkáš ze spaní. Za okny se bez okolků prohání fujavice, hvízdá celým domem. Cizím domem, v němž je nám na pár dní dovoleno spočinout. Vymoženost modernosti, airbnb nebo booking, které objednávám vždy pouhý den či dva předem. Sama totiž stále nevěřím tomu, že jsme se vydaly na cesty, a že na nich vydržíme. Jen my dvě, batoh, putování a touha po smyslu. Ještě nevím, kde spočineme zítra, ale nemám sílu na to myslet. Každý den má dost svých trápení; zítřek bude mít své vlastní starosti. Padám únavou.

…

Pomalé ráno a první výprava do neznámého města. Edinburgh. Obdivuješ popelářské vozy i sanitky jiných barev a já Tě za to zbožňuju. Děkuju za každý nový pohled, jiný úhel, kterému mě učíš. Tak takové to tedy je? Mít po boku skutečnou kamarádku, trpělivou přítelkyni, parťačku životem; něco nepopsatelně nádherného, avšak dosud nepoznaného.

…

Na odlehčení – cestovní poznámky z těchto míst sepsané na okraj papíru:

Je tu absurdní zima! (v Praze bylo šestadvacet, tady dvanáct stupňů – a to jsme odjely těsně za půlkou září)

Existuje racionální vysvětlení pro ta obrovská balení chipsů kolem?

Fazole v tomatové omáčce. Jsou všude. Všude. Everywhere.

Prostorově rozměrný advokát před vchodem na soud; do telefonu se více než hlasem rozčiluje rukama; proč tuším, že jeho klient dnes ve sporu neuspěl?

Měla jsem si vzít o svetr navíc. (takže alespoň jeden pořádný svetr)

Znovu nastudovat veškeré koncepty Davida Humea, jehož sochu míjím.

Na tohle jsem si klidně mohla vsadit – turisté mě považují za místní. Mám vše, co k takové identifikaci potřebují. Zrzavost, pihy, kočárek se spícím klubíčkem zachumlaným do vlněného plédu, propůjčeného z gauče včerejšího večera. A odvahu načerpanou ze studny k uctění památky zdejších upálených čarodějnic.

Autorská poznámka:

Sepsáno na základě skutečných poznámek, zdánlivě neskutečných okamžiků, zpráv několika málo přátelům a chatrné paměti.