nesměle

Odjely jsme a tušily, že se nevrátíme stejné.

Tři týdny putování sotva pár dní po skončení jedné kapitoly; po zaklapnutí útlé knihy a jejího nenávratného zmizení do šuplíku mezi ostatní pomyslné, zaprášené deníky s předcházejícími dílky vlastního životního příběhu.

Pět let pracovního života v Praze se rozplynulo s posledním podpisovým archem plných záruk, že jsem zaměstnavateli neodcizila nic, co by mu již dávno nepatřilo, bez ohledu to, co si bez optání svévolně a nenávratně z mysli i těla uzmul sám.

…

Je krátce po desáté večerní, cestovní zavazadlo se nenápadně opírá o dřevěnou komodu. Obsah jeho útrob je zatím úhledně rozmístěný na dvojposteli: tři trička, pár spodků (jak často budu ochotná na cestách prát v ruce?), nepromokavé ponožky. Z párů bot navíc zůstává jediný, obuv je příliš těžký luxus na bolavá záda a dlouhé putování. Na vedlejší hromádce dětské holinky (po našem: gumáky), čepice, špíně-a-vodě-odolné kalhoty pro tříletou.

Tahle část balení je pro homo practicus ve skutečnosti nejdůležitější. Rozložit vše systematicky vedle sebe. Oblečení s obuví zvlášť; hygienu a doplňky; technologie; papírové průvodce, deníky a knihy. (Lékárničku, kterou vždycky zapomenu.) Případné malé svačinky. Roztáhnout vše doširoka tak, že se jeden snadno zděsí, jak to čtyřicetilitrové zavazadlo vše pojme. Nepojme. Je třeba odebírat, kombinovat, přemýšlet o možných i nemožných scénářích a vyloučit vše, na něž by se s největší pravděpodobností nedostalo, případně to snadno nahraditelné, obstaratelné či naopak váhou těžké ve svém poměru ku výkonu.

…

Usínáme pozdě, vstáváme brzy.

Máma a tříletá dcera, hledající cestu především zpátky samy k sobě.

Jen my dvě a batoh. Symbol břímě, můj výrazně těžší než její, táhneme s sebou. Tvar, objem i povaha nákladu se postupně mění spolu s námi. Odpadáváme, vláčíme, nemůžeme. Souzníme, radujeme se a nalézáme.

Jediný, s kým horolezec soupeří, je on sám a jeho vlastní strach.

S rozjezdem letadla po ranveji cítím veliké chvění. Tentokrát však nikoliv to úzkostné, tak typické v posledních letech plných práce a neuchopitelného mezilidského zklamání. Cítím její radostné chvění, její nadšené zvolání, když letadlo odlepí svá drobounká kola od pevné půdy, když ztratí zdánlivě vše, o co se mohlo ve viditelném prostoru opřít. Vzlétáme. Nepatrným pohybem ruky nahmatáme dlaň té druhé, vzájemně se zrcadlíme v jiskřivých očích.

Autorská poznámka:

Citace kurzívou z knihy Prožitek hor.