z mozaik drobných zázraků
I listen to the wind, to the wind of my soul
Where I’ll end up, well, I think only God really knows
Stále spíš. Tancuji mezi odlesky a stíny křehkých mozaik ve vitrážích; zlehka a nepatrně po kamenné dlažbě katedrály, zpátky ke slunečním paprskům, které zvenčí ohlašují, že je opět po dešti.
(…)
Místo, které volá, místo, jež přitahuje. Dnešní první drobný zázrak, nyní s námi, tady a teď. Ačkoliv původně míříme do edinburghské zoo, znenadání mne napadá zajít se krátce nahlédnout do pozdně gotického kostela, jenž právě míjíme. Chrám bude nejspíše zavřený, ale zoo a její zvířata nám přece o těch pár minut neutečou. Ve všem se dnes nemůžu mýlit víc.
Jaký údiv (můj) a jaké nadšení (její) vyvolává, co před sebou (stále trochu tomášovsky, nevěřícně) vidíme – interiér kostela, pečlivě vyspravený až k detailu citlivě vsazeného moderního kůru, před námi stojí pokryt dětskými koberci, hračkami, dřevěnými kuchyňkami včetně malých pánviček na volská oka pro pravou english breakfast, plastovými bagry a židličkami. Ničemu nerozumím.
Ukazuje se, že pouze jednou týdně, právě v každý čtvrtek dopoledne, se duchovní prostor promění v dětskou hernu pro malé a kavárnu pro jejich doprovod. Aniž by nás kdokoli z organizujících kdy viděl, vítají nás jako staré známé. Ve mžiku mi v ruce přistane hrnek černé kávy a zázvorová sušenka. Lili s výskotem řídí vysokozdvižný vozík. Ten úsměv, ta pohostinnost. Mám pocit, jako by mě někdo dlouze a hebce obejmul.
Nakonec zůstáváme na celý program včetně závěrečných dětských lidovek, z nichž k mému nepatrnému údivu velikou část melodií i slov známe. Ani tříletou tak za veselého poskakování nezaskočí, že dnes se její oblíbená hlava–ramena zpívá se slovy head–shoulders–knees’n’toes. Celá září, cítím její vnitřní nezčeřenou radost. Je zvyklá na kolektiv a já ji z něj na nějaký čas vytrhla. Dnešek jí to vrchovatě vynahrazuje. Na okraj duše si poznamenávám: drobný zázrak. Vzpomínám na Halíkovy anděly a jejich přítomnost mezi námi.
Po vyčerpávajícím a šťastném dopoledni konečně usínáš. Stěhuji nás do nového bydlení. Upadají mi ruce, když na zádech táhnu krosnu, nesu Tě v náručí a vláčím kočárek, odhadem dvě třetiny své váhy. Ale stejně, stejně cítím vděčnost za společný čas. Pak výjimečně usedám k počítači. Pár hodin práce na cestách pomůže pokrýt drahá ubytování v západoevropských městech, v nichž nemáme spřízněnou duši, u níž bychom mohli složit hlavu.
Through the unknown, remember gate
When the last of earth left to discover
is that which was the beginning –
…
And the children in the apple tree
Not known, because not looked for
But heard, half heard, in stillness
Between two waves of the sea.
Aniž to plánujeme (jak jinak), dnešek do oněch rozlitých odrazů míhajících se mozaik přidá další odstín. Další z drobných zázraků.
Probouzíš se velmi pozdě na to, abychom výlet do zoologické přes celé město tramvají a dvoupatrovým autobusem stihly. Přesto mě přesvědčuješ, ať to zkusíme – cítím vnitřní chvění, jak moc je pro Tebe důležité alespoň vyrazit. Rozum okamžitě tasí se spoustou ale (vždyť je to na opačném konci města; sotva víte kudy; kdoví, zda vás těsně před zavíračkou vůbec pustí dovnitř; vstupné je zbytečně drahé; venku se prohání velice skotské počasí; i kdybyste vyrazily nejbližšími spoji, budete mít na prohlídku rozlehlé zoo necelou hodinku…), proti naší energii však nezmůže nic. Popadám batoh i dítě, vlajeme stejně jako vlněná šála za námi.
…
Střih. Drobná, rozcuchaná žena s okatou dcerkou za ruku, obě zmrzlé, ona v duchu šťastná, že dopravní spoje stihly. Pokladna se žirafami. 17:05. Necelá hodina, jak předpokládala. Pokladní si je obě měří – a ony zatím netuší, co to znamená. Nakonec zvedá telefon. Koho na lince vytáčí, a proč jde místním tak špatně rozumět, když drmolí?!
A pak to přichází. Za pár vteřin drží v ruce vstupenky, jejichž cena, byť vysoká, se nemůže vyrovnat nadcházejícímu zážitku. V mžiku se u pokladny objeví kolega, místní zoo guard, který nemá na starosti vyvést mámu s dcerou ze dveří s vysvětlením, že zoo nelze za tak krátký čas smysluplně projít a brzy se bude zavírat. Naopak, popadá jejich cestovní kočárek i batoh a mává, ať za ním nasednou do jeho svižného vozítka.
…
Uháníme do strmého kopce k výběhu dvou pand obrovských, kvůli nimž jsme se na cestu zejména trmácely. Zatímco létáme dodávkou ze strany na stranu, náš nečekaný průvodce nadšeně vykládá o rozlehlém plácku tučňáků po levé straně, i koalách, které nesmíme minout, i když budou jako vždycky spát. A když se s námi loučí se slzami na krajíčku – kvůli tomu, že obě pandy obrovské musí edinburghská zoo letos po třinácti letech vrátit Číně, která je do cizích krajin pouze zapůjčuje – máváme mu notnou chvíli v zádech s bambusovým hájkem. Jsme jen nepatrnými poutníky na tomto světě. Dojatí jsme všichni.
…
Večerní cestou zpět klademe jednu nohu před druhou tak pomalu, jak jen naše těla dokáží. Nespěcháme, prožily jsme den zázraků. Necháme se vyvézt až na úpatí kopce nad městem, šplháme ke hvězdárně. I přes zimu pod kabátem, fujavici a únavu oněmíme krásou. Zastavujeme bez dechu. Je to něco nádherného, panorama středověkých domů v rámu skotské přírody a zacházejícího slunce. Dotýkáme se nebe, hvězd tam nahoře a zrcadlených hlubin v sobě samých, všeho tak vzdáleného a niterně blízkého zároveň.
* kurzívou na začátku příspěvku dotek z písně The Wind (Cat Stevens)
** kurzívou ve střední části citace básně ze sbírky Four Quartets (T. S. Eliot)